Několik postřehů nejen o církvi

Několik postřehů nejen o církvi

<<

Chtějí-li tradiční církve mít pro moderní dobu své opodstatnění, musejí, podle mého názoru, mnohé ve svém fungování změnit.

Zkusím zde napsat pár nesystematických a neúplných postřehů, které mě bezprostředně napadají. Začnu vtipným, ale ne nedůležitým detailem:               

Věřící v tradičních církvích, myslím zejména v římskokatolické či v pravoslavných, když se modlí Otčenáš, říkají:

Otče náš, jenž JSI na nebesích, posvěť se jméno TVÉ, přijď království TVÉ, buď vůlle TVÁ.....

Když pak ale titíž věřící lidé oslovují své vysoké církevní představitele, říkají jim Vaše Blaženosti, Vaše Vysokopřeosvícenosti, Vaše Eminence, pane kardinále...

Čili Pánu Bohu tykají, ale obyčejným lidem vykají.

Možná, že by se v církvích lecos začalo měnit k lepšímu, kdyby si v nich všichni tykali jako bratři a sestry a kdyby si alespoň občas sedli do kruhu, což je symbol rovnosti všech zúčastněných.

---

Důležitou změnou by bylo, kdyby v každém kostele nebyl zpodobněn Ježíš Kristus (pouze) na kříži umírající, nýbrž Ježíš Kristus stojící s otevřenou náručí.

Nežli stále vystavovat pouze tradiční křesťanský kříž, který byl mučícím a smrtícím nástrojem, hodil by se spíše nějaký obraz duchovního slunce, jako symbol rozdávání, tepla, světla, sounáležitosti a žehnání.

To by byl dobrý začátek.

 

V dnešní době je zapotřebí dát věřícím v církvích mnohem větší svobodu ve zdrojích, z kterých čerpají a mnohem větší svobodu v tom, jak s nimi naloží. 

Člověk dneška se mnohem více ptá, je mnohem více svéprávnou bytostí a nechce pouze slepě věřit. Z toho důvodu je potřeba povznést se nad dogmata a otevřít se všem zdrojům, které mají znaménko plus, tedy všem zkušenostem všech lidí ze všech duchovních nauk minulosti i současnosti. Obecné náboženské texty a zkušenosti ať jsou bez předsudků konfrontovány se zkušenostmi každého duchovně jdoucího jednotlivce a to vše dále s poznatky vědy. Součet toho všeho ať nás vede k poznání univerzálnímu, nikoliv pouze k samoúčelnému sebepotvrzování uzavřených světonázorů či skupin nebo jednotlivců. Být stále otevření, v tom je naděje církví, ale i vědy a lidstva vůbec. Nelze zde zapomenout na kulturu, která má církve i vědu podněcovat k neustrnutí, a to na jednu stranu skrze krásu, kterou přináší (obrazy, hudba, kultura prostředí) a na druhou stranu svým zdravým rebelstvím a bořením konvencí, nebo prevencí negativních konvencí. Nezdravé konvence a antropocentrismus totiž vznikají nejen v duchovních naukách, ale i ve vědě.

 

Církve nemají být pouze náboženským servisem pro své členy, ale otevřeným prostorem, kde každý "jiný" názor není vnímán jako ohrožení dané věrouky, ale jako další možnost obohacení v otevírání se Univerzální Pravdě. To se nevylučuje s tím, že duchovní cesta zde zůstane Kristocentrická, jen bude postupně vnímána do větších hloubek a souvislostí, než dodnes většinou byla vnímána.

 

Pro církve, vědu a lidstvo vůbec je nutno vymanit se z antropocentického, tedy lidsky-sebestředného, vnímání života. Spása a Poznání není pouze pro člověka, natož pouze pro člověka nějakého konkrétního vyznání či určitého nynějšího názoru. Spása je tu pro všechny a pro všechno. Toto musí církve pochopit a vetkat do svého praktického a konkrétního konání. Podpořit toto inspirací k hluboké spiritualitě každého jednotlivého člena církve. Berme tedy duchovně do náruče nejen jeden druhého, tedy člověk člověka, ale konečně už pochopme, že každý život má stejnou a nevyčíslitelnou cenu. My lidé totiž zvířatům a přírodě dlužíme nepopsatelně mnoho - vždyť utrpení, které zvířatům a přírodě lidé způsobili a způsobují, je slovy nevyjádřitelné. Co nejrychlejší přechod lidstva k veganské civilizaci má být tedy zájmem nás všech.

 

Skrze člověka může přicházet do hmotného světa žehnání svému druhu, zvířatům, stromům, rostlinám, nerostům, živlům, celé planetě Zemi a všemu co je ve vesmírech pro nás viditelné, či jenom tušené. Nerozdělovat, ale spojovat, to je všelék.

Tím velmi uspíšíme návrat do našeho pravého a věčného Domova.

 

Mír.

<<